Se dvěma zákeřnými syndromy musela bojovat dvojčátka Měskových ještě v bříšku maminky. Štěpánek posílal Vojtíškovi svoje krvinky a zároveň jeden chlapec žil na úkor druhého! Oběma hrozila smrt, oba přežili. Za cenu, že Vojtíškovi museli amputovat nožičky. To vše popsala Blesku jejich maminka Miriam Měsková.
Text: Tereza Hodáliková
Kdy jste zjistila, že chlapci jsou v ohrožení života a že Vojtíšek přijde o obě nožičky?
„No, bylo to tak, že jsem byla v Podolí sledovaná kvůli jednovaječným dvojčátkům prakticky od 14. týdne. Docházela jsem na pravidelné ultrazvuky s tím, že ve 20. týdnu byl velký ultrazvuk, kde se zjistily komplikace s průtokem, kdy Štěpánek posílal krevní elementy Vojtíškovi… Tak se čekalo, jak se to vyvine s tím, že jsem tam ve 23. týdnu už byla hospitalizovaná, a kontroly byly už každý den. Jakmile byl ukončený 24. týden, tak jsem šla na operaci placenty.“
Při té došlo k čemu?
„Lékaři přerušili spojnici na placentě mezi kluky. Byla to taková velká spojnice a doktoři nevěděli, zda to Vojtíšek vůbec zvládne. Kdyby byly komplikace, tak to byl právě Vojtíšek, kterého by odpojili. Pak jsem tam vlastně ležela 2,5 měsíce, až dokud se kluci nenarodili. A Vojta to zvládl. Krásně se s tím popral.“
Byl v ohrožení i Štěpánek?
„Byl! Taky! V případě, že by se neudělala ta operace, tak bychom mohli přijít o oba dva… Protože Štěpánek byl anemický, ten by mohl v podstatě vykrvácet, kdyby umřel Vojta. Umřeli by pak oba dva. Byli napojení na sebe, proto se při té operaci vlastně Vojta úplně odpojil od Štěpánka. Kdyby pak Vojtíšek umřel v bříšku, tak Štěpánka bych donosila. Po operaci pak nebylo jisté, zda to Vojta zvládne, jestli ta spojnice mezi nimi nebyla důležitá pro jeho život.“
Jaká tedy byla šance, že oba přežijí?
„Ono to záviselo na tom, v jakém týdnu se udělá ta operace a v jakém týdnu se narodí. Protože děti se zachraňují od 24. týdne. Lékaři dali přímo klukům asi 50% šanci, že to zvládnou. S tím, že od toho 24. týdne je asi 20% šance na přežití bez následků, a s každým dalším dnem říkal pan doktor, jsou tak další dvě procenta k dobru.“
Na internetu je u nemoci TAPS snímek dvojčátek, kdy jedno je úplně rudé a druhé bílé. Bylo to tak i u Vojtíška a Štěpánka?
„Tak úplně tak stejně rudý byl i Vojta. Ale než se narodili, tak se to hezky srovnalo. Přece jen to bylo nějakých 6 týdnů do porodu.“
Proč tedy museli lékaři amputovat Vojtíškovi nožičky, když po oddělení bylo vše v pořádku?
„Lékaři kontrolovali srdíčko, průtoky v mozku, jestli je vše pořádku, byli i na magnetické rezonanci v Motole s hlavičkami. To vše, když jsem byla těhotná a vše bylo v pořádku. Akorát, když se dělají kontroly, počítá se třeba, jak je miminko velké, tedy maximálně stehenní kost a dál se to prý nepozoruje. Třeba jak jsou na tom chodidla. Takže z toho důvodu se nezjistilo, že se tam děje něco špatného…“
Proto se až po porodu zjistilo, že je nějaký problém?
„Ano. Když jsem byla na tom posledním ultrazvuku v den porodu, tak si tam pan doktor teprve všiml, že je lehce zakalená plodová voda, ale měl za to, že se tam prostě vykakal.“
Zjišťovala jste, kolik dětí se takto narodí v České republice?
„Já myslím, že tak 1 %? Co jsem byla v nemocnici na tom rizikovém, potkala jsem další 4 maminky jednovaječných dvojčátek a jen jedna maminka si odnesla zdravá dvojčátka domů, ostatní měly jen jedno… Takže jsem vlastně ráda, že to takhle nakonec dopadlo.“
Bylo to těžké se s tím srovnat, když vám lékaři řekli, že malému musí vzít nožičky?
„V první řadě jsem řešila jiné věci, jestli jsou děti naživu, jestli nemají poškozený mozek a vnitřní orgány, to bylo to, co mě zajímalo primárně. Nohy jsem brala něco jako volitelný bonus, jako něco, co holt není, ale děti jsou živé a zdravé…“
A co manžel?
„Právě když jsem to pak telefonovala manželovi, tak mi to všechno došlo… Obrečeli jsme to a srovnali se s tím, prostě to bereme pořád tak, že je to věc, která se dá nahradit. Jedna z mála věcí, kterou nahradíte…“
Zdroj: Blesk
